Červen 2013

Ulicí se nesou tři kytary, zpěv a bicí

30. června 2013 v 22:16 | Aña |  Troska Skočdopole
Nazítří jsme se vydali k Temži. Pár lidí si chtělo koupit nějaké jídlo tak se vydali do labyrintu s názvem obchod. My jsme se okázale flákali před vchodem. Potkali jsme kluka co měl španělku a hrál na ni. Samozřejmě, že jsme se dali do řeči ( na nás se ti lidi s kytarou lepí tak ňák furt a všude. Ne že by nám to vadilo.)

" Zahraj něco od Chaos U.K." Žadoním.
" Jo zahraj. A Troska bude společně s tebou zpívat." Usměje se Ajťák.
" Mhm, to by šlo. A co vy dva?", podíval se na Ajťáka a Hnátu. " Hrajete na něco?"
" Ajťák mlátí do bicích a já s Troskou znásilňuji kytaru. "
" Tak co kdybyste si zahráli taky? Moji frendíci se kterými tu obvykle hraju jsou nemocní. Mohl bych vám půjčit jejich nástroje."

"You got no morals
Or are they just plastic?
Are you using drugs?
Or are they using you?
You don't really know
Cos you ain't got a clue. "

Naše hlasy a hudební nástroje jdou slyšet přes celou ulici. Moje ruce mají radost že po dlouhé době hrají na kytaru.
Jako další písničku hrajem Fuck Forever a nikomu to nevadí.
Asi jsme narazili na správné lidi.
Nezastavujeme, pokračujeme.
" Nothing goes right, goes wrong." Řveme. Lidi nám hází mince.Začínáme novou písničku a začíná pršet.
" I am the rain... held in disdain." Tohle by měla být smutná písnička a taky že je, ale jen do chvíle, než Pete změní doprovod na pionýrák. Najednou se to zrychluje a to mě dostává. Je jedno do čeho. Zrychluje se to, ale jen na chvíli. " I am the rain, who's held in disdain.The truth is I'm ruthless, I can't be contained... "
Struny třech akustických kytar tiše dohrajou. " Hele, já vím že vás to tu baví ale, už musíme jít." Dává nám na vědomí v tuto chvíli nepříjemný otravný hlas učitelky.
" Však já si vás najdu." Usměje se neznámý kytarista a podává nám část vyhraných mincí.
Ještě slyšíme jak kdosi říká: "They are not played wrong."
A vzdalujeme se.

Do Anglie!

24. června 2013 v 20:17 | Aňa |  Troska Skočdopole
V Británii jsem nebyla a minimálně ještě další dva roky ani nebudu. Dyžtak omluvte mé zkreslené představy. Anglie ke mně chodí jen přes hudbu.

Ve škole jsme se dozvěděli že jedeme do Londýna. V pátek odjíždíme. Muhehe. Když se řekne Británie vybaví se mi hudba jako první. " Do sedmdesátých let se nepřeneseš, stroj času nemáme, ale jak tě znám ty si tam tu (živou) hudbu najdeš." Říká mi táta.

Cesta autobusem. Dělali jsme bordel. Jinak to ani neumíme.Neumíme být klidní a hodní.Učitelé neměli klidné spaní. Hlasité, rychlé atd. punk-rockové písničky a učitelé se diví kde tu energii berem. Poslouchej, na nic se neptej a trsej.
A když jsme hudbu neposlouchali bavili jsme se o ní (dyť anglie a hudba, nemusím nic říkat).

***

" Paní učitelko dejte nás na pokoj spolu. Prosím..." Žadoním já, Hnáta a Ajťák. " Ale dvě holky a kluk spolu na pokoji být nemůžou!" Řve učitelka v hlase jí jde cítit hysterie."
" Ale paní učitelko... jak je znám nemají jiné než kamarádské účely."
" No dobře. Ale jestli budete dělat bordel..."

***
Poprvé pořádně poznáváme Londýn. Naše boty si to štrádují po ulici. Troska má s sebou foťák a fotí Londýn ze všech úhlů. Jak ji znám tak z těch fotek udělá klipy k anglickým punk-rockovým písním.

***
Další den pršelo. Ale my stejně chtěli jít ven. " Ale tam prší." Naznačuje nám učitelka.
" To víme taky. Zrak nám ještě slouží." Odpověděla Hnáta učitelce poněkud drze.

Nazuli jsme steelky. Jdeme po chodbě, když nás uvidí Bárbína Ohyzdná. " Vy jdete ven?! Ale tam strašně prší!" Zaječí hysterickým hláskem.
"Víš, my se nebojíme, že nám déšť smije šminky." Vysmáli jsme se jí.

Tam nepršelo, tam lilo. Voda tekla proudem po ulici. Prolezli jsme spoustu vedlejších Londýnských uliček. Už jsme si mysleli, že akorát zmoknem, když jsme nalezli hudební kavárnu. Potěšeni jsme vlezli dovnitř. K našemu údivu jsme tam byli sami. Cédečka a vinyly všude kam se podíváš. Na stěně fotky kapel. Ale fajné fotky kapel. Skoro až umělecké. Ne ty fotky, kde kapely akorát jenom stojí a je to o ničem. Taky fotky všemožných kotlů pod pódiama. Hrající Nirvanu i Sida, jak hecuje dav,skáče poguje na pódiu a k tomu hrají Sex Pistols.

" Jé, von tu někdo je? " Podivil se majitel kavárny.
" Jooo, tady." Houkneme.
" Se divím, že se vám chtělo jít do toho deště. A vůbec nikdy jsem vás tu neviděl..."
" No, víte my jsme z Česka a v Londýně jsme se octli se třídou. "
" Česko... malá země uprostřed Evropy, že ?" Přikyvujeme.
" A co kapely ?"
" Dobré, ale musíte je umět hledat. Ale bez zahraničních desek se neobejdete. A teď o hudbě povídej ty. Proto jsme sem přivandrovali."
" V roce 1977... často jsem skončil pod mostem. S kocovinou. Všechny peníze utracený. Přesto si ale dokonale dokonale pamatuju kde jsem byl a co jsem dělal ... hele děcka... zrovna jsem došel k tomu, že to moje vyprávění o Anglii v minulosti je tak dlouhé, že by vydalo na knížku."
" Tak ji napiš. My si jí přečtem. Klidně i v originále." Nico popadne kytaru a začne zpívat.
" Seru na to, založím si kapelu..."
" Tak si ji založ. Dobrých kapel není nikdy dost. Hele a že nám pošleš CD až budeš mít? Napíšeme ti na něj recenzi."
Povzdech. " Jo tak rád bych v ruce držel tu vinylovou desku, kytaru a pivo."

"We have to go. Goodbye. "
" I would like see you soon."
" We too.
Jo a hodně šťestí."

Proč bychom měli vymazat svou paměť

18. června 2013 v 21:37 | Aña |  Povídky
Konečně sem házím tu slohovku. Zde na blogu bude ta "lepší" verze, takže ta verze která je víc do detailů, délší a ...
Téma: Výlet na který nikdy nezapomenu

Podívejte se pořádně

10. června 2013 v 21:12 | Aña |  Svět přes objektiv foťáku
Hej lidi! Nesuďte města podle hlavních ulic a tříd.
Ty se tváří honosně,
avšak to nejlepší naleznete v boční uličce.
Když to nejméně čekáte.


Nevím jak vy, ale mě hospoda voní víc jak "mekáč".
***
Ten moment kdy jdete po "výletě" přes celé město domů utahaní a šťastní. Jdete a najednou chcete vědět kolik je hodin. Vzápětí vám ale dojde, že čas je k ničemu
a na co já to vlastně potřebuju vědět?
Ale projdete pod otevřeným oknem a z toho města na vás řve melodie hlavních televizních novin.
" Sí! Je půl osmé a já nejsem doma * začnete si vítězoslavně pískat* . Jaké je pak vaše sklamání, když domů přijdete PŘESNĚ v půl osmé...

Neví, co si o mě má myslet

3. června 2013 v 20:48 | Aña |  Moje kecoidní zápisky
Sedím. Poklidně píšu slohovku. Učitelka cosi říká. Posluchám... na půl ucha? Ne, vůbec. Jsem tak zažraná do psaní, že mě to prostě nezajímá. Když ale domluví a jde ke mně kolem krku se mi začíná utahovat pomyslná lanová smyčka. Pomyslné lanové utažení zesílí když na mě promluví. Ptá se mě kde jsem na ten text do slohovky přišla.
" No kde jinde než z různých povídek a knížek co čtu." Pochopitelně následovala otázka co čtu.
" No, Rudiš má dobré knížky. Třeba Konec punku v Helsinkách, Nebe pod Berlínem... Zrovna čtu Zaklínače (pro změnu zase fantasy. Fantasy dobře vystihl Jeffree: " Miluju fantasy. Šoustá se tam, bojuje se tam, fuck the reality!" A jedna vedlejší postava se tam jmenuje ... nemůžu si vzpomeut na křestní jméno, ale příjmení má Přeřízděvku. Proč ne,že?) "

" A ty kapely znáš ?" Ve slohovce totiž zmiňuju o The Clash, Sex Pistols a Ramones.
" Jasně. Tak přeče nebudu psát o kapelách které neznám a neposlouchám."
Chudák učitelka. Neví, co si o mě má myslet. Zajímalo by mě co si asi myslí. Průběžně se mnou totiž řeší to, že mě naše naprosto úžasná skvělá třída šikanuje. Asi, že brečím do polstáře a vlhnu z (n)one erection. Sere pes. None erection mě serou. A nejen proto že kopírují The Clash ( a další kapely). Ukázat jim, že existuje mikrofon a hudební nástroje byla osudová chyba.

" Dokážu pochopit, že by toto napsal deváťák, ale šesťák ?! Ne že by na tom bylo něco špatného..." Psala jsem totiž o partě lidí co jede stopem do Anglie a octne se v roce 1977...
Samozřejmě že tu slohovku sem hodím. Ať víte o co de.

No prostě paráda nutím lidi přemýšlet a to jen píšu povídky a slohovky...

Tak kde?

2. června 2013 v 16:40 | Aña |  Povídky
Seděli s kamarádama na pivu v jejich oblíbené hospodě, Obyčejně býval po pivu veselý. Dneska ho však po pivu tížila otázka kde je místo kde on chce žít. Nemohl na to přijt. Tak si objednal další pivo.

Později na to v náladě přecejen nakonec přišel. Odjede do nějaké teplé země a tam si založí hudební klub. " Jedem s tebou nás to tu nebaví." Říkali mu jeho přítelé. Když ale nadešel ten den kdy si sbalil kufry kamarádi dostali strach (neměli z čeho hranice jsou průjezdné). Ale oni to tak udělali vždycky a se vším jen já blbec na to zapomněl. Pomyslel si.

Po roce později seděli zas v té samé hospodě. Bez toho jednoho kamaráda. Přišel ale od něj dopis.

Škoda že jste nejeli se mnou. Daří se mi tu. Poznal jsem spoustu skvělých kapel, přátel a ani tu moc není zima a vůbec to se musí zažít...

Tak doteď naštvaní sedí naštvaní v té hospodě a ptají se sami sebe proč nejeli.

P.S. Původně to mělo být na téma týdně "místo kde chci žít," ale nějak jsem to nestihla no. Lenoch se nezapře.