Březen 2013

Televize

23. března 2013 v 11:58 | Aňa |  Lidé a vše co s nimi souvisí
Slyším zvuk chrastění klíčů v zámku. Moje mamka jde za zvukem hudby. Náchází mě dole i s tou hudbou. Kde je hudba tam jsem já.
"Ahoj." Usměje se na mě mamka.
...
" Zapni televizi a vypni to cedlo."
" Ale proč ?? " Ptám se a tvářím se jako by mě měli každou chvíli popravit.
" Protože soiusedi z té hlasité hudby zachvíli dostanou mrtvici."
"A proč by z toho měli dostat mrtvici?" Náhodou máme velmi hodné a hlavně tolerantní sousedy kteří za to u mě mají velké plus..."A navíc hlasitostně je jedno jestli si nahlas pustíte cédéčko nebo televizi... A navíc v televizi toho moc není myslela jsem že inteligentní lidé, jako ty, mami to ví."

Mě by třeba vůbec nevadilo kdyby tam místo té televize bylo prázdno, protože mi nepřijde zajímavá. Navíc s internetem poněkud ztrácí význam...

...

" Dneska bude gympl!" Řve můj spolužák nadšeně. No jako promiňte, ale šest hodin sedíme ve škole. Drtivá většina žáků na ní takřka imrvere nadává. Ale pak přijdou domů zapnou televizi a dívají se na gympl. Co to jako?! WTF?

Návod na to jak rozbít kolektivní rodinný večer. Zapnětě večer televizi na tv nova v době kdy tam běží nějaký otravný seriál (nejlépe gympl)a pak jen čekejte až začne hrát ta spí**** znělka a já znechuceně odejdu...

Fotila Enitas, fotkas uveřejněna s jejím svolením.

P.S.Mimochodem tahle písnička tu televizi vystihuje víc než dost.

Nesahej na to

20. března 2013 v 21:44 | Aña |  Povídky
Seděl jsem ve zkušebně a smutně se díval na svou kytaru která byla ohlá, prokoplá a měla vytrhané struny.Zdestrukčnil ji Flegmatik. Záchvaty vzteku si raz za čas vyberou svou daň.

Půjčil jsem jsem si tedy kytaru od kapely The Džem. Užíval jsem si to, že jsem ve zkušebně sám a hrál na tu kytaru. Nádherná samota i když v zimě a hlavně v únoru mi leze na nervy...

Najednou jsem uslyšel klíč v zámku a o pár chvil později se nade mnou tyčil Martin. Vysokej a statnej toho bych ve tmě potkat nechtěl... "Nešahej na tu kytaru ta je moje." Snažil jsem se být neviditelný, ale mto nešlo. "Co máš se svojí kytarou, že na ní nehraješ ?"
"Došlo k její destrukci Flegmatikem."
" No, to abych si já a vlastně všichni tady zamykali nástroje. A teď už vysmaž zachvíli přijde zbytek kapely. Budeme mít zkoušku. Vysmahul jsem tedy. Za týden později vidím Martina jak jde o berlích. Má zlomenou hnátu. Ale úplně gameover není. Nemá zlomenou ruku tak může hrát na kytaru.

"Čau ty zlomenino." Pozdravím ho. ¨
"Čau ty trosko." Pozdraví zas on mě. Ten pozdrav už je legendární.
" Kam jdeš ?"
"Na pivo. Pojď se mnou. Potřebuju společnost dalších trosek jako jsi ty."
" Nechceš helfnout ? "
" Jo, pomoc bych uvítal."

Dělám mu tedy berli a jdu s ním do hospody. Normálně tam dojdete za deset minut, ale s tou jeho nohou to trvá půl hodiny. Já si neštěžuju a on za to nemůže, ale je těžký dělat Martinovi berli, protože je dvakrát větší než já (a to jsem vysoký docela dost). Má něco přes dva metry.Jak říkám toho bych ve tmě potkat nechtěl. V hospodě pokecáme, všichni se Martinovi podepíšou na nohu a uzavřeme přátelství mezi The Džem a Pozor Pes! Je čas jít domů.

Je tmak jak v zadku. Jdeme pomalu. Jinak to ani nejde. Najednou potkáme bandů týpků co chtěji Martina zmlátit. Jak už víme díky své zlomenině je ze hry. Kterou mu jen tak mimochodem jak mi Martin řekl udělal Flegmatik když zas zuřil . Už to vypadá že budeme pěkně v prdeli protože si na nás ti týpci smlsnou přesně tak jako si Alex a spol. mlátí a někdy i vraždí (nevinné) oběti v mechanickém pomeranči. V tom ale dostanu nápad.

"Prosím, prosím zmlať mě. Já od nikoho strašně dlouho nedostal a strašně se na to těším!"
" Zfetované nemlátím."

Nehybnost vyděsí

11. března 2013 v 19:34 | Aña |  Troska Skočdopole
Celá nasraná jdu domů. Učitelka měla zase nějaké kecy přitom jí nic nedělám. Pepa se taky přidala a vůbec...
Venku je ne hnusně, ale jezdit se ještě nedá .
...
Proto o chvíli později beru knížku a jdu do skušebny. Kde skouší táta s kapelou. Já bych tam neměla chodit, ale mě se ta líbí a k těm nástrojům se chovám jak k miminku když už na ně hraju.

Mám štěstí. Teď tu nikdo není.V té skušebně je takové do prostoru tlusté široké topení. Vedle se dobře sedí a není vás tam moc vidět. Beru do ruky knížku. Dvě stě devadesát stran. Bomba. Atomová. Tohle v dětské knihovně nenajdete."Bratr chce být už od první třídy kosmonaut. Já chci jít už od první třídy do důchodu..."

...
Kráčím do zkušebny. Potřebuju si udělat skoušku navíc. Snad tam nebude ta Troska. Nevím proč.je úplně v pohodě, ale vždycky mě vyděsí. Musím ale uznat že není úplně blbá. Nástrojům rozumí. Chová se k nim jak miminku.
Při přemýšlení schody rychle ubíhají. Jsem tu.

Vivat la má kytara. To brnkání mě uklidňuje víc jak cígo. A to je co říct. Brnky, brnky, brnky...
Ale najednou jí uvidím. Sedí schovaná za topením... a kurva ona se nehýbe!

Zatřesu s ní. "Prober se! Prober se!" Snažím se na ní řvát jako by mi pomohlo že jí to oživí. Zrovna nevím ke kterému bohu se modlit aby mi poradi co mám dělat. Najednou se probere.
"Jé, zy žiješ !" Nikdy mi neudělalo takovou radost že jí vidím živou a zdravou. Je trochu mimo.
" Ale to víš že já žiju! "
"Můžu si zapálit? Potřebuju se vyklidnit."
" Co bys nemoh. Je to vaše zkušebna. Navíc tu vůni mám docela ráda."
" Co to čteš ?"
"Dobrý výběr! Uznale si prohlíží knížku a dá mi herdu do zad. Takovou tu přátelskou herdu.

Nechte člověka doříct větu

10. března 2013 v 12:03 | Aña |  Jen tak
Tahle se nechala napálit.

NIC nemusíš

7. března 2013 v 21:23 | Aña |  Lidé a vše co s nimi souvisí
Často slýchám: já musím do kroužku, ja musím udělat tohle, já musím do prdelkovic, já musím posluchat tohle protože to poslouchaj všichni...

Lidi vy NIC nemusíte. Máte spoustu povinností a vymyšlených koníčků. Skuste se zastavit a užívat si když hned někdo udělá něco co se někomu nelíbí zkusme se zamyslet co řekneme.

CO se stane Když projednou (nebo províckrát) někam nepůjdete nebo něco neuděláte? Ha, beztak nic. Naopak si mysllím že budete rádi když se na ty (mnohdy i zbytečné) povinnosti vykašlete...

Přeji Vám spoustu skvělých zážitků a dávku trpělivosti když ségra nebo jiný rodinný příslušník vymyšlí pětsettisícděvetsetsedmdesátsedm příkazů, zákazů a výhružek.

Předstírám že dávám pozor a píšu povídky

5. března 2013 v 19:18 | Aña |  Moje kecoidní zápisky
Šest hodin sedím ve škole. Předstírám že dávám pozor a učitelé do nás hustí strašně moc faktů. Jasně, všichni učitelé nejsou stejní. Máme na škole jednoho který v hodinách málem brečí co to jsme za blbou třídu, ale o přestávce si s ním v pohodě pokecáte. Pak tam taky máme jednou co se snaží být autorita, ale jaksi se jí to nedaří. Nebo naše hodná paní češtinářka. Výtvarkářka která vám DIKTUJE jak, co kreslit (jakou barvu tam přesně musíte dát atd...).

Zápisy co trvají hodinu a jsou příšerně nudné.... Takže píšeme tu anglii (zdravím Enitas). A když se vás v tom záplavu nudy, faktů a beznaděje ( v případě matiky a fyziky) učitel/ka na něco zeptá... tak nejste schopni zapnout mozek. Energie asi na bodu nula ale jak mile uslyšíme poslední zvonění tak do nás vejde nový život....

V podstatě teď jinde než ve škole povídky ani nepíšu, Doma není čas. Jaro, jaro, prkno, vymetání kámošek v systematickém pořadí... Prostě není jinde čas, ale ve škole je času dost (ať "žijou" nesmyslné, staré výmluvy).

Z venku o víkendu klidně návrat i v půl deváte co na tom že jdu domů dvě hodiny trasou která maximálně zabere půl hodiny. Prostě jsme cestou potkali místo kde jsme si chtěli zajezdit a krapet se tam zdrželi (jenom slabou hodinku...). Víte jak mě poznáte? Sluchátka v uších a odřené koleno. Většinou pravý.

Jaro s lidmi dělá neskutečné věci. Možná že se dokonce víc usmívají. "Zákáz kouření, zákaz úsměvů..." Ale enem v tričku nevo v mikině chodí jen hrstka lidí (a já).
" Dej si tu bundu. Budeš nemocná."
" To už stejně jsem tak co."
" Vidíš, to je celý její přístup."