BA DUM TSS

9. července 2015 v 15:08 | Aňa |  Ostatní
Tento blog končí, ALE přesouvám se ZDE:

Nevím, jak dlouho bude blog v provozu, ale navždy tu nebude.
 

Dopis spánku

16. června 2014 v 0:11 | Aña |  Jen tak
Drahý spánku,
myslela jsem, že mi pomůže, když ti budu psát v rozespalé náladě. Když člověk neví, jestli spí nebo bdí. Pche. Teď už vím, že i když je člověk rozespalý jen napůl psát nebude. Chce spát.

Myslím, že ti nemusím vysvětlovat tvou oblíbenost. Jdeš ruku v ruce s postelí. Bez ní by to nebylo ono. Ale jsou i další skvělá místa. Při nejhorším se vyspíte i v té přeplněné dodávce. Člověk spící je (když nechrápe) tichý a neotravuje své okolí. Nemusíte ho řešit. Taky je to naivka které můžete něco ukrást a pravděpodobně se na vás nepřijde. Pokud nemáte chuť krást, nějaký žertík bohatě postačí. Záleží, kde si člověk lehne.

Místo pro ležení musí být strategické a pohodlné. Ne každý má tak málo věcí, že si může dovolit spát v parku nebo na lavičce. V hluku spát nikdo nechce a člověk by byl po probuzení hodně překvapen jak to a kam se to přemístil. Taky záleží, v jakém půjdu spát stavu. Buď mi bude teď hrozně a ráno líp, nebo naopak. O probouzení a ránu ale později.

Nejlépe se spí po koncertech. Jste šťastní a v tu ránu co padnete do postele i unavení.
Slast se jen tak převalovat. Nemusím toho moc řešit, přemýšlet ale můžu. Máte s kým spát na valentýna. Postel tu pro vás bude vždycky a nemáš vysoké nároky. Podobně jako lednička. Postel na vás není naštvaná když spíte jinde.

Lidi, kteří se mnou spali v jedné místnosti, tvrdí, že se směju ze spaní. To není pravda. V tu dobu se totiž v posteli ještě převaluju. A vybavuju si spoustu hlášek z filmů, seriálů, knížek, od někoho, přeřeků a setkání. A začínám se smát. Když nesním tak spím, ale přitom nevím, že existuju. V něčem jakoby plavu.

Komu si můžu stěžovat na sny? Tobě? Nejde o to, že by se mi zdálo něco po čech bych se s potem a zděšení probudila a jala se zjišťovat jestli to byla skutečnost. Jsou strašně nudné. Postrádají jakoukoli zápletku a děj. Jsou to strašné kosočtvercoviny. Ani zábavné nejsou. Kdejaký filmový kritik by to vzdal a usnul. Ještě že si ty sny nepamatuju šecky. Záviděla bych, že ostatní s pestrostí svých snů by nemuseli chodit do kina. Paradoxně nejlepší byl jeden v dosti horrorovém stylu. Honil mě nějaký chlap, pak mi chtěl dát něco do žíly kolemjdoucí samozřejmě dělali že nic nevidí a když už byl skoro u mojí ruky, tak střih.

Neber si osobně, že si tě lidi ubírají. Potřebují dohnat čas. Jako třeba teď já. Buď jdou později spát, nebo si ráno přivstanou. Častěji volí první možnost. Ráno by nevstali. Je to holý nerozum. Přesto to dělám taky.

Vstávání. Naprosto nejneoblíbenější část. V létě se to dá. Ale v zimě... Všude zima okolo zima avšak v posteli je teplo. Venku skučí vítr, gravitace se zvětší, všude tma a vám se nechce vstávat z postele. Perkele proč musím vstávat? Proč jsem nešla spát dřív? Mě se nikam nechce!

Některé dokáže vytočit i budík. Když někoho budí něco co nemůže ani slyšet tak je celý den naštvaný. Oblíbené písničky se prý zase znechutí. Máme ale kliku, že budíky nemají uělou inteligenci jako toustovače z Červeného trpaslíka. "Vstávej prožiješ krásný den plný dobrodružství... Krásný den se zpěvem ptáčků... Vůbec nechápu proč by si měl svůj nudný život strávit další chvílí v posteli..."
Rozhodně vám nepomůžou vstřícné přeslazené úsměvy okolí. Vždyť ti lidi asi taky moc nespali jak se mohou usmívat ? A vstřícná snídaně.
Přesto se z postele vykopete.Ale celý den se do ní toužíte vrátit.

A nebo se vzbudíte chvíli před budíkem uklidněni, že jste nezaspali a protahujete se jako kočka. Pokud vám nespí u nohou.

Ne, vůbec nechápu proč od doby co jsem šla spát jednou pozdě budím dřív, nebo proč se někdy jen tak vzbudím v pět.

A ty mi to nevysvětlíš. Jdu spát. Ráno budu pravděpodobně nadávat.
Už se na tebe těším.
Tvá Spáčka.


U řeky

8. června 2014 v 0:18 | Aña |  Moje kecoidní zápisky
V těhle horkých dnech je u řeky narváno. Kašleme vám na nějaký bazén. Spousta lidí, děcek a psů. Sranda pozorovat děcka (jak hází z vodopádu lahev a pak ji chytají se slovy: "Chyťte pacahatele!"), lidi a rozradostněné psy. Neříkejke že spousta děcek jenom pořád čumí do kompu. Proč by jich bylo venku tolik? Po doprovodu I. Hučím do Mary ať jde ven, jen proto, že mě inspiroval pes a chci si házet míčkem v Ostravici.

Při pochodu běhu zpět domů nám hráli Jordan & Vange v rámci řeckého večera u parku v jedné hospůdce. Celý ten okamžik byl značně absurdní. V hudební hospůdce nashlas a energicky hraje aukustická kytara. Slyšíte zpěv. Zábava plném proudu.Hudba je veselá radostná a tak se začneme smát a celá scénka nám připadá jako z počítočové hry, když běžíte španělskými uličkami.

I když k večeru jdete domů v ulicích je živo a každá třetí rodina griluje. Otec straší svoje děcka baterkou. Žádný sklepmistr, ale stezka odvahy.

Nevím, jestli je to dobrý nápad psát tyhle výkecy.
 


Letošní noc kostelů

28. května 2014 v 22:17 | Aña |  Moje kecoidní zápisky
Zvoním ve třičtvrtě na deset na Mary, ať jde ven. "Ale pojď je noc kostelů..." Podařilo se mi jí dostat ven. Mám ráda lidi, které dokážete dostat ven, když ve třičtvrtě na deset náhodou jdete kolem. Nebo jindy.

Na Citrónovo přání míříme do evangelického kostela. Před vchodem potkávám známé " Co ty tu?" Nekřesťan šel do kostela. Překvapení. Vzhledově jsou kostely zajímavé a hezké, ale často jim to podle mě kazí příliš přeplácaný oltář.

Rodiče Johnnyho Rottena chodili do kostela. Jen proto, že se jim líbil. Ten jeden konkrétní. Přesto posílali Johna a jeho mladšího bráchu do křesťanské školy. Zvláštní. "Oni se nesnažili abychom rozuměli náboženství. Oni to do nás hustili horem dolem." Kdyžtak si přečtěte knížku Žádný Iry, žádný černý a žádný psy a dozvíte se víc. Citujme též zrzavovlasou I. : "Líbí se mi kostely, ale nelíbí se mi, co se děje v nich." Přijde mi divné, že je v našem městě tolik kostelů, když Česko je ateistická země široko daleko. Možná je to tím, že tu kdysi bylo tolik poláků a němců.No nic, zpátky na hlavní.

Uvnitř se mi líbilo. Jednoduchý oltář, malá výstava o tom jak kdysi vypadal Frýdek-Místek, lavice a bílé stěny. Nic víc. Evangelíci to prý s výzdobou tak nepřehánbějí jako katolíci. Černé hraní. V kostele se zhaslo, někdo hrál na piano a svítila u něj jen svíčka. Skvělé, pozorovat to shora.

Jdeme do kostelíka sv.Jošta, který je naproti naší školy v přilehlém parku. Užíváme si procházku městem. Kostely tu jsou popisovány strašně důležitě, Ve skutečnosti to dopadlo tak, že jsme chodili z jednoho kostela do druhého a cestou si stihly prodloužit život.

" To je zvláštní. Když jsme solu šly na koncert byly volby. Chodíme z kostela do kostela - zase jsou volby. "

U svatého Jošta měli fajný sbor. Bonga, akustická i elektrická kytara, klávesy,zpěv. A přibyla k nám ještě třetí osoba. Iharo. Popřáli jsme tomu úchylovi se zalíbením v Japonsku k svátku a odhasili si to k Bazilice Nanebevzetí panny Marie? A co nás může v bazilice zajímat víc, než krypta?

Sestupujeme dovnitř a kocháme se. Iharo: " Takhle taky skončíte. Akorát vás nebudeme vystavovat. " Pohřbil to jeden chlap: " Toho znám! Od vidění!"

Ještě předtím jsem s taťkou byla v katedrále Božského Spasitele. Skvělé vědět, že na počátku Ostravy byl brod. A kde se častěji mihne noha, tam musí být kostel. Uhlí se našlo až později a do té doby byla Ostrava malá. Měla, pokud nekecám, čtyři tisíce obyvatel. V katedrále narazíte na Itálii i Řím. Něco je převzaté z tamnějších kostelů. Pasta. (To nic to jen Hetalia.) I varhany jsme slyšeli.

Varování: Tohle není rokenrol.

Pokud jste časošetřiči pouštějte od druhé minuty a výš.

Časopis

5. dubna 2014 v 21:56 | Aña |  Povídky
Před chvílí jsem se dozvěděl, že nic neumím a jenom tu sedím a plýtvám svým životem. Jsem amuzikální. Když hraji i moje kočka odchází. Počkat! Odcházela. Jsem totiž naprosto nezodpovědný a neumím se o nic starat. Na výkresech mám otisky prstů místo podpisu, koncerty nepořádám, protože bych zapomněl, že nějaké pořádám a nežebrám, protože na to nejsem dost atraktivní. A tak sedím v práci (jen sedím pro mou neschopnost po mně radši nikdo nic nechce) a hledám smysl života. Počkat! Už to mám! Mohl bych zkusit psát. Snad to s tím třesem v rukou zvládnu. K psaní potřebujete jen papír, tužku a místo k psaní. Ale když sedím nad papírem, zjišťuji, že jsem na něco zapomněl.

Ano nápad! Nápad to chce! Ale co vymyslet ? Prý už bylo všechno jednou napsané. Zkusím se podívat z okna a kolem sebe. Po stěně leze moucha. To je mi zajímavé! Nikdy předtím jsem ji tam neviděl ( a s jeho zrakem ani vidět nemohl)! Ale uznejte, že moucha mi na celý text nevystačí. Musím se zmínit o tom, že se na té bílé stěně udrží. Že vlivem gravitace nespadne dolů. A aby to bylo poučné čtení, tak v článku zmíním, co to ta gravitace vlastně je a jak funguje. Ještě se zeptám celebrit, jak se jim líbí mouchy. Vidíte, správné zpravodajství se na věc má dívat z různých úhlů.

Potřebuji víc zpráv. Zase jsme u nápadu. Opět se rozhlížím kolem sebe. Chce to psát o obyčejných věcech. Všude kolem je tolik oduševnělých řečí. Kdo se v tom má vyznat? Recenze na co se podívat v televizi. Zrovna píšu recenzi na Babovřesky a na jednoduchou veselou hudbu a romantické knihy. Nudné zajímavosti. Povídky a příběhy, protože všichni si rádi čtou. Líčení, aby měl někdo pocit, že to skutečně prožívá. Názory a fejetony rovnou z hospody. Spousta nadávek a prskání na všechno kolem. Rozumím svým čtenářům! Recepty na jídlo a zprávy které můžou strávit. Rady do života a něco jim vykouzlí úsměv na tváři. Vykřičníky všude, důraz na pocity. I autisté je budou prožívat! Tréninky paměti a okénko do reality. Když si občas vyjdu ven, tak ať je to zaznamenané.Třeba dnes jsem procitl a zjistil, jak nám svět zhrubl. Určitě má na tom podíl to, že se neučíme latinu. Sice nevím jak, ale to už nějak vymyslím. Dále aktuality: Cesta městem je hrozná a děti si neváží seniorů! Tak témata bychom měli.

Netušil jsem, že mi tak jde psaní. Šel jsem s časopisem do domova pro seniory. O časopisy rvačka nebyla. No co, než tam si o berlích pro ten časopis dojdou nebo jim to někdo donese... Šel jsem dál. Nějací lidé mi ty časopisy vytrhli z ruky. Všechny. Třásli se. Asi z nedočkavosti. Nic jsem nedostal, ale třeba na dobré čtení nemají a já nebudu tak zlý abych jim ho nedopřál! V tvářích měli kruté pohledy, na hlavách kulichy. To bylo určitě tou třeskutou zimou. Určitě jen klamou tváří a jsou to hodní, milí, chudí, lidé.

Jsem rád že píšu, že se můj časopis někdo čte a líbí se mu, že to jsou dobří lidé a chtějí kvalitní čtivo!

Ráno

13. března 2014 v 21:57 | Aña |  Povídky
Vstávám. Ale ne s nechutí jako obvykle. Ačkoli je půl páté ráno, v místnosti je pár proužků slunečního světla. Radši se procházím, protože obličeje lidí vypadají, jako kdyby jejich majitelé dostali medaili za negaci.

O tichu se mluvit nedá, přesto je tu klid. Mezi lidmi kteří se vrací do postele, je dost těch, co si uchovávají vzpomínky z koncertů. Atmosféra se ale pamatuje dost špatně, když bude jen pořád skáčete ve předu a ani jednou se nepodíváte, jakže vlastně kapela hraje. Ti co se vrací domů z noční, se těší na postel a nemusí si pamatovat skoro nic. Lidé jsou rozespalí. Nekontrolují se. Neberou se tak vážně jako obvykle. Výjimečně nehledí na to, co si o nich kdo pomyslí.

Černé stíny a ospalý sluneční svit. V trávě mezi ranní rosou jedovaté kapky smogu. Ptáte se proč se na přírodu nedívám víc? Kde se na ni mám dívat, když podlehla panelovým domům pro horníky a průtahu Frýdkem - Místkem? Opilci místo stromů teď můžou objímat leda tak nový supermarket.

Čím víc je hodin, tím jsou ulice živější. A tak já a můj cynismus jdeme znepříjemnit život vtírávému pouličnímu prodavači a znechuceným ospalým lidem.

Kam dál